Když se pes cvičí, nesmí se bít

Ještě než vůbec existovaly psí výcvikové školy, tak se vyráželo na tzv. svazarmovský cvičák. Tam se mohli psi cvičit způsobem, jakým to bylo běžné u armády se služebními psy. Říkalo se používané metodě cukr a bič, což v překladu znamená odměna pamlskem a mechanika, což je násilné donucení psa k tomu, co má provést. Cvičáky většina veřejnosti v tehdejší době přirovnávala k vojenskému drilu.

pejsek plemena bígl

K tomu se přidal křik, hrubé zacházení, bití a ještě i horší věci. Tehdejší oblíbená teorie razila jedno jediné slovo, dominance, a to ta absolutní lidská vůči psovi. Jenže pes, ale i každé zvíře, je živá bytost a nezaslouží si v žádném případě násilí. Tyto metody měly jediný cíl, psa si podrobit, ne chápat a pochopit. Díkybohu se tyhle v uvozovkách zastaralé, či spíše směšné metody k ničemu už dávno nepoužívají.
tři rotvajleři

Minimálně ne u těch, kdo mají rádi své psy. Tím, jak se lidé začali zajímat a poznávat psy a všeobecně se prohloubily znalosti o nich, se také proměnila i nálada ve společnosti. Dnes psa v rodině, ale i všeobecně lidé považují za plnohodnotného partnera. Lidem už nestačí, aby jim pes slepě naslouchal a plnil jejich příkazy. Chtějí psa pochopit, mít ho rádi a vyblbnout se s ním. Při výcviku je též důležité, aby měly radost obě strany.

V dnešní době se stále více klade důraz kromě toho, že chceme psu porozumět, také na to, jaké má možnosti, schopnosti, ale také potřeby, a to jak fyzické, tak i psychické. Ti, kteří velmi milují zvířata, je berou na stejné úrovni, jako člověka. To znamená, že se k nim chovají jako ke členu rodiny, jako by byl jejich životní partner či dokonce dítě. Pro jednu skupinu lidí je to absolutně nepochopitelné, ale mají na to právo stejně tak jako ti, kteří se psy milují.

Pejsek ovšem dokáže takový přístup velmi ocenit. Ne nadarmo je jasné, že jsou to nejlepší a nejvěrnější přátelé člověka, což je doloženo mnoha historickými prameny. Každý pes je jiný jak po fyzické, tak i po duševní stránce. Jsou to prostě individuality a tak není možné, aby měli všichni stejný typ výcviku. Když se přejde ke cvičení, majitel se musí řídit konkrétními vlastnostmi svého psa. V žádném případě se nesmí postupovat podle nalinkované šablony.

Za každých okolností je nutné vycházet z toho, co má pejsek vrozené a co je mu vlastní. Nesmí se to přehnat a chtít po něm nemožné. Často je třeba smířit se s tím, že co člověk bude považovat za neposlouchání, to je prostě vrozená danost toho plemene, co má doma.Toho se zbavit nedá, maximálně tak trochu utlumit či přesměrovat na nějakou dobrou věc. To se týká hlavně plemen loveckých, ovčáckých, hlídacích, pasteveckých a mnoha dalších. V žádném případě se nesmí u výcviku ani nikde jinde používat fyzické tresty, to je špatně.